Příběh v okolí

Před školou - Les Min-ha - Tajný tunel - Doupě
Porozhlédl jsem se a blýsklo se mi v očích. Vlčím pohledem jsem přejížděl okolí, naštěstí jsem zaregistroval jsen pár zvířat, které čekají na můj hněv. Pomalu jsem se vydal do temnějšího lesa. "Nech se překvapit, kam jdeme. Zatím tě nehodlám ani zabít, ani zneužít," řekl jsem jí a pokrčil jsem rameny. Prošel jsem celým lesem až k mému tunelu - byl to relativně široký průchod skálou, který vedl do jeskyně na druhé straně. Před jeskyní byla velká pláň a pevnost, to vše bylo obklopeno řekou. Tomu celému jsem říkal doupě.
Pokynul jsem dívce, jejíž jméno mi bylo zatím utajeno, aby šla dopředu. Vešel jsem do tunelu za ní a protáhl jsem se okolo ní, čímž jsem se dostal do vedení. Jak ile jsem prošel tunel, vyšel jsem ven a svalil jsem se na trávu. Bylo léto, takže bylo teplo i v noci a to bylo neskutečně super. Povzdychl jsem si, ale přes moje už jinak přizpůsobené, vlčí hlasivky, to znělo jako nespokjené zamručení vlka. 
"Už jsi někdy viděla vlkodlaka?" zeptal jsem se hrubým, vlkodlačím hlasem a následně jsem se proměnil celý. Zavětřil jsem ve vzduchu a podíval jsem se na dívku. Chvíli mi to trvalo, než vlkodlak rozpoznal, kdo to je, ale nebral jí jako nepřítele. Věřil jí. Naklonil jsem hlavu jemně na stranu.

Před školou -> Les Min-ha -> Tajný tunel -> Doupě
Neubránila jsem se zoufalému zasmání, které se dralo z mého hrdla "Musím říct, že takové prohlášení v jednom probudí skutečnou důvěru." zahodila jsem zbyteček cigarety a pečlivě jsem jej zadupávala do země, mezitím co jsem sledovala poslední tenounké cáry kouře, které stoupaly vzhůru k obloze, jsem přemýšlela nad tím, jestli přeci nebyla chyba kývnout nějakému náhodnému týpkovi na noční procházku.
Než jsem stihla promyslet veškeré hůrzné varianty, které z toho mohly plynout, už jsem kráčela po jeho boku lesem, který pulsoval nočním životem. Zbožňovala jsem tu vůni spadaného jehličí, smůly a tlejícího listí. Ani špatné světelné podmínky mě nijak zvlášť netrápily, mé oči jim po chvíli přivykly.
Doopravdy jsem znejistěla až když mě prováděl širokým tunelem, ve kterém jsem stěží viděla na špičku svého nosu, tam jsem se držela poněkud blízko u něj, nechtěla jsem se rozplácnout na chladné, oslizé zemi jeskyně.
Zmocnila se mě tedy neskonalá úleva, když tunel skončil a my se octli opět na otevřené planině a zatuchlý vzduch jeskyně byl nahrazen svěžím letním vánkem. Po jeho vzoru jsem se uvelebila v měkké trávě a užívala jsem si toho, jak mě hebká tráva jemně šimrala na tváři. Mlčela jsem a užívala jsem si houslí cvrčků a tichého bzučení komárů. Mírně jsem natočila hlavu jeho směrem, když po dlouhé době promluvil "Ne." odvětila jsem prostě a sledovala jsem jeho proměnu.
Byl to fascinující pohled a já přeci nebyla schopná projevit nadšení, které to ve mně vyvolalo. Místo toho jsem si vytáhla další cigaretu, ale tentokrát jsem se zeptala svého průvodce, zda-li by nechtěl taky.
Poté snad už ze zvyku jsem se tupě zadívala před sebe a řekla jsem "A ty jsi viděl někdy z části plechovou holku?" v mých očích se na kratičký okamžik promítla bolest, která však byla hned zahalena stoupajícím dýmem.

Doupě
Zasmál jsem se. "Vlastně, jako malej jsem stavěl robota. Pokud se to počítá, protože to byla jenom plechovka na kolečkách," řekl jsem hrubým hlasem a odkašlal jsem si. Změnil jsem zvuk svého hlasu na normální, tenhle vlkodlačí byl docela dost ošklivý. Už jsem si k ní nesedal, místo toho jsem se začal procházet kolem, občas jsem se zastavil, abych zkusil najít kořist, ale nikde toho moc nebylo. 
"Poslyš, co ty jsi vlastně za rasu?" zeptal jsem se, když jsem si konečně zase sedl kousek od ní a začal jsem vytrhávat trávu ze země. Nebyl bych to já, abych nepoužil svou vlkodlačí sílu a nevyhloubil z vytrhané země jámu. S křupnutím jsem se protáhl a podíval jsem se kolem sebe.

Doupě
Ležela jsem na zádech a sledovala hvězdný koberec, který projasňoval jinak tak skličující a nekonečnou tmu. Naslouchala jsem překvapivě tichým krokům onoho mocného vlkodlaka, naslouchala jsem i tomu, jak škubal trsy trávy a tvořil tak kolem sebe jakousi prohlubeň, neporozuměla jsem důvodu jeho počínání, a protože se mi zdálo, že to ani nemá smysl, dál jsem se tím nezabývala. Při tom všem jsem si spokojeně dokuřovala poslední cigaretu, která o chvíli později skončila válející se kdesi daleko za mnou ve vysoké trávě. Cítila jsem, že ze mě opadlo veškeré to nepříjemné předchozí napětí a byla jsem nyní konečně schopna si užít zbytek večera.
Vlkodlak náhle promluvil a já nemohla nezaregistrovat změnu, která se odehrála s jeho hlasem. Na jeho otázku jsem však neodpovídala hned, bylo mi líto porušit to příjemné ticho. Teprv když jsem se začínala bát, že by tím mohl být popuzen, jsem se odhodlala k docela stručné a prosté odpovědi "Mág."

Doupě - škola
Zadíval jsem se na vycházející slunce a zatřásl jsem sebou. Prošel jsem k tunelu, zanechávajíc dívku za sebou. V polovině cesty k tunelu jsem se přeměnil na člověka. U tunelu jsem si vzal další bílou košili, protože při přeměně mi zůstaly jen černé kalhoty. Na košili jsem si dal ještě něco jako koženou zbroj a nasadil jsem si rukavice, vzal jsem si nové dýky, které jsem si zastrčil za pásek.
Vrátil jsem se zpátky k dívce a chvíli jsem jí pozoroval. "Jdem, mágu?" Zeptal jsem se nakonec s úšklebkem a opřel jsem se o jeden z osamocených stromů na pláni.

Doupě -> škola
Cukla jsem sebou, když jsem byla náhle vyrušena z mého bezesného spánku. Ještě několik okamžiků jsem jen mlčky ležela na zádech a s rozespalým pohledem jsem sledovala rozjasňující se oblohu, chvíli mi trvalo, než jsem si všechno srovnala v hlavě a než mi došlo, kde to vlastně jsem a proč tam jsem.
S tichým povzdechem jsem se posadila, promnula jsem si oči a rukou jsem si prohrábla vlasy. Tak jako vždy jsem si dávala na čas s odpovědí, tentokrát to však bylo spíše z únavy, která ze mě ještě nestihla opadnout, než z čistě antisociálních pohnutek. Poté jsem vrhla nešťastný pohled na vlkodlaka a zeptala jsem se "A musíme jít?"

Doupě
Pokrčil jsem rameny. "Vlastně ne. Ale mám hlad a opravdu nechci cupovat ve vlkodlačí podobě tebe, nebo nějakou srnu," ušklíbl jsem se a v očích mi probleskla jiskra. "Je to na tobě. Ale nebylo by od věci mi ríct tvoje jméno, oslovovat tě mág je divný," sedl jsem si zase na zem a porozhlédl jsem se.

Doupě -> Škola
Podívala jsem se jeho směrem a můj zpomalený mozek opatrně zpracovával jeho sdělení. Když to vše v mé hlavě dostalo nějaký tvar a význam, pozvolna jsem začala pracovat na odpovědi "Dobře... Když máš takové problémy s hladověním, půjdeme tedy sehnat něco k snědku." svolila jsem, ale při otázce na mé jméno jsem se trochu zamračila "Ty ses mi taky nepředstavil..."

Okolí
Její poznámku jsem přešla beze slova, jen s mírným úšklebkem na tváři. Poté jsem déle neotálela a rázným krokem vyrazila ven z té proklaté budovy. Pořád mnou cloumalo rozhořčení. To však rázem opadlo, když mě po tváři pohladil svěží vítr.
S úlevným výdechem jsem šáhla do kapsy a podle zvyku jsem si zapálila jednu cigaretu. Nějaký čas jsem nic neříkala, jen mlčky vdechovala a vydechovala dým.
Pak jsem pozvolna spustila "Nejdřív se mě vyptával na to, proč jsem tě bráním..." odmlčela jsem se "A pak taky pindal něco o tom, že je jen vlkodlak, že to neumí ovládat, že ho naštvalo, když jsem se mu postavila do smečky a že potřebuje mít smečku pohromadě..." mírně jsem pookřála při vzpomínce na to, jak se u toho uculil Blbeček... pomyslela jsem si nakonec s potřesením hlavy.

Okolí
Cupitala jsem za ní, spíše jsem musela natahovat krok, abych stačila jejímu rázování z budovy pryč. Díky její společnosti jsem si dokonce zapomněla nandat zase kapuci, když mi spadla, počkat... To už je hodně dlouho, co mi spadla. Nějako na mě působí přátelským dojmem, navíc když mne bránila.
Při jejím zapálení jsem nakrčila nos a nenápadně se postavila tak, aby na mne nešel kouř. Nechápala jsem, co na tom skoro všichni tak vidí, že kouří.. Neznatelně jsem zavrtěla hlavou. Já bych nemohla kouřit, to bych se dříve zadusila. nevědomky mi proplulo hlavou.
Vyslechl jsem si jí, když se to hodilo přikývla jsem. Usadila jsem se na nějakém kameni, či co to bylo, takovým tím kočičím, asi těžko kočičím způsobem, spíše jsem při tom vypadala jako žába, když jsem si poskládala nohy. Naklonila jsem hlavu ke straně a pozorovala ji. "Hmm, vlkouši jsou závislí na smečce." pronesla jsem jako by nic k tématu. Neuvěřitelně jsem se chtěla zase chovat jako kočka, což se mi obvykle stávalo. Musela jsem se udržet, jinak bych se začala motat po čtyřech kolem jejích nohou a chtěla drbat nebo bych vylezla na strom a líně po ní pokukovala. Zatřásla jsem hlavou. "Jsem zvědavá, kdo k němu ještě do smečky padne.." zamumlala jsem.

Okolí

Ušklíbla jsem se při její myšlence a podotkla "To víš, zvyk je železná košile." v mých očích se zaleskla neidentifikovatelná emoce, vzpomněla jsem si na mého adoptivního otce, od kterého jsem tento nepříjemný zlozvyk pochytila a stálo mě opravdu mnoho úsilí, abych ze sebe nevyloudila onen ztrápený povzdech, který se dral na povrch.
Když promluvila, přivedla mě k jiným myšlenkám a tak jsem se nějakým způsobem částečně uvolnila "Že jsou závislí na smečce je jedna věc, ale že jednají tak majetnicky... To je věc druhá." nevěřícně jsem nad tím zakroutila hlavou a sledovala jsem, jak si Nagisa dělá pohodlí. Docela dost se v ní promítala ta kočka dřímající v jejím nitru. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se mi začala otírat o nohy a u toho předla. Nad tou představou jsem se musela mírně pousmát.