Příběh na škole

Hlavní sál
Protáhl jsem se a porozhlédl jsem se kolem. Konečně. Konec školního roku, už mám jeden den prázdniny a ještě jsem nic nestihl vyvést. Hm, co takhle něco zkusit na budoucí prváky... Zazubil jsem se a odrazil jsem se od jedné stěny, u které jsem právě postával. Ještě jednou jsem očima líně přejel okolí, než jsem se vydal rázným krokem ke dveřím od hlavního sálu. U dveří jsem počkal na budoucí prváky. Nebo, přinejlepším, prvačky.

Hlavní sál
Hlavně se hned na první den neztrapnit, to by tomu dala, aby se hned chovala jako nějaký pitomec, co by si o ní asi tak pomysleli. Založila ruce na prsou a hlavu schovala někde mezi ramena. Snažila se protlačit tím davem, no, jen pár lidí, ale brzy se to určitě začne plnit. Stejně byli všichni nasáčkovaní u dveří, takže dostat se dovnitř nebylo lehké. Přikrčená Alexiss si to razila bokem sálu a zastavila se u strany, kde se opřela o zeď a vyčkávala, co se bude dít. Nikdo z lidí, které zatím viděla jí příliš nesedl. Prohrábla si bílé vlasy a zamrkala dlouhými černými řasami, nutno se trochu rozkoukat. Rty sepnula do jedné úzké linie a rozhlédla se kolem ještě jednou, zatím se nic moc nedělo, škoda jen, že je její bratr příliš malý na to, aby chodil na tuto školu, byl o deset let mladší, no, alespoň by byl někdo známý, ale kdoví, kdo se ještě ukáže.

Hlavní sál
Podíval jsem se na jednu prvačku, která nešla přehlédnout - jako kdyby její bílé vlasy přímo řvaly 'tady jsem'. Ušklíbl jsem a pomalu jsem došel až k ní, tedy, spíše až za ní. "Nepodařilo se ti vyprat vlasy v Savu?" zeptal jsem se jízlivě a nechal jsem zvuk, ať udělá své - mávl jsem rukou, což u jejího ucha vydalo zvuk podobný vysokofrekvenční vlně, kterou ale ještě slyšela jako nepříjemné pískání v uších. Jakmile jsem si usmyslel, že toho má dost, přestal jsem k ní frekvenci zvuku vysílat. "Tohle byl vstupní test. Pokud se ti to zdálo dost vysoký, opovaž se mi chodit na večírky!" varoval jsem jí ještě s úšklebkem a začal jsem se rozhlížet opět po sále. Notak, prvačky... Někde tu být musí... Znechuceně jsem se obrátil zas na tu bělovlasou. Asi mi bude muset stačit.

Hlavní sál
Překvapil ji nějaký kluk, zřejmě druhák, nebo tak podobně. Utrousil poznámku o jejích vlasech, ale ona si to příliš k srdci nebrala a jen zamrkala a nespokojeně mlaskla. "A tobě se zřejmě nezdařil pokus o použití holícího strojku," ušklíbla se. "S ostrými věcmi si raději nehraj," v tu chvíli, kdy dokončila poslední slova jí v uších vypukla válka. Nepříjemný ječivý zvuk se rozlehl v její hlavě, ale zažila i horší věci. "A kdo říkal, že o to stojím?" Zamračila a sjela ho pohrdavým pohledem, rukou si mnouc jedno ucho. Nebylo to tak hrozné, neohluchla, takže v pohodě. Vadil jí jeho přístup, ale komu by také ne, zřejmě takových lidí bude ale více, musí se s tím smířit.

Hlavní sál
Začal jsem se hlasitě smát. "Každý o to stojí. Kdo by nestál o to, být na těch nejlepších pařbách, hm?" zeptal jsem se a ušklíbl jsem se. Zašátral jsem za opaskem a najednou jsem v ruce držel dýku. Pohodil jsem si s ní a chytl jsem jí přesně za čepel, aniž by mi něco udělala. "Miluju ostrý věcičky," zasyčel jsem jí do ucha. Normálně by to asi těžko slyšela, protože v sále byl docela hluk, ale jakmile jsem udělal můj hlas hlasitějším - pro ní - hned to bylo lepší. Ušklíbl jsem se a nevinně jsem pokrčil rameny.
//na chvíli afk :'D

Hlavní sál
Byl egoistický, povrchní, arogantní, sarkastický, přihlouplý a ještě k tomu jeden z těch 'pařmenů' či co. Aneb byl to přesně ten typ lidí, kterými opovrhovala i když sarkastická ona občas byla také, přiznejme si, kdo ne. "Opravdu, každý?" Povytáhla obočí a odhrnula si prameny vlasů z tváře, čímž se ukázala i její jizva u oka. "Dobrá, nechám Tě v tom," téměř neslyšně špitla a mrně pokrčila rameny, proč mu tu iluzi brát. Byla ale zvědavá, na co je tak hrdý, proto plánovala se tam někdy podívat, čistě ze zvědavosti.

Hlavní sál
Významně jsem pozvedl obočí. "Na moje večírky chodí jen elita. Drž se tohole chování a nikdy nezapadneš," pokrčil jsem rameny a mrkl jsem na dívku. "Ber to jako mojí radu," řekl jsem jí a krátce mi probleskly oči do žlutých, vlčích. "Bav se, prvačko," ušklíbl jsem se a vyšel jsem před hlavní sál. Porozhlédl jsem se, jestli náhodou neuvidím nějakou další dámu v nesnázích. Pokud ne, nějaké nesnáze jí udělám... Uchechtl jsem se a schoval jsem si svou dýku.

Hlavní sál
Zamračila se a odtáhla se od zdi. Po jeho slovech byla zaražena, jelikož on se choval mnohem hůř, než ona, zřejmě to tato škola vyžadovala, být mrcha, zlá a nepřístupná. Tse, to raději stráví čas s knihami a foťákem. "Divím se, že ty jsi zapadl," sklopila hlavu a raději už zírala do země, nač se trápit. Nakonec odešel a ona se šourala sálem dál, prohlížela si ho, lidi v něm a mezitím si sepnula vlasy do drdolu, aby jí pořád nepadaly do tváře.

Před hlavním sálem
Pozvolným krokem jsem si to mířila k hlavnímu sálu, kolem něj byl stále ještě značný shon lidí... Nebo jakýchkoliv jiných bytostí, to je přeci fuk. Při pohledu na hloučky nově nastupujících prváků se mi stáhlo hrdlo. Docela instinktivně jsem rukou sjela ke kapse, kde jsem nahmatala krabičku cigaret Jsou tam... pomyslela jsem si s úlevou. A bylo mi hned jasné, kam moje kroky povedou, jakmile tenhle tiátr skončí.
Ach, byla tady má účast opravdu nezbytně nutná? Nešlo by to vyřešit nějak jinak? Bez přítomnosti ostatních? Zastavila jsem se rozpačitě před vchodem a sbírala jsem odvahu pro vstup do sálu.

Před sálem
Zaujala mne další dívka. Tentokrát měla kovovou ruku. Ušklíbl jsem se a vydal jsem se k ní, načež jsem jí vzal za ruku a prudce jsem jí otočil k sobě, doufajíc, že mezi těmi kovy nebude například střibro. Provedl jsem svůj rituál - mávl jsem jí rukou prudce u ucha a vzduch jsem zesílil na vysokofrekvenční tón, který byl pro její uši až nebezpečně hlasitý. Po chvíli jsem toho nechal a zašklebil jsem se. "Snad jsi to zvládla. Mimochodem, pokud ne, sbal se a jeď pryč. Tímhle areálem projde tolik hluku..."  Řekl jsem a opřel jsem se o zeď. "A už je po večerce, co ty tady? Jdeš na ten sraz, na který jdou všichni prváci, na ten sraz, který jsem svolal já a je neoficiální?" Zeptal jsem se provokativně a ušklíbl jsem se.

Před sálem
Do mého docela tichého koutku náhle vtrhl jistý narušitel, jehož příčinou jsem byla nucena vyposlechnout si, mimo docela nepřívětivého monologu, hvizd v mých uších, z nějž se mi nakonec pár vteřin motala hlava.
Nedala jsem však najevo znát úzkost, kterou ve mně jeho přítomnost vyvolala a s poměřně rozzuřeným pohledem jsem od něj couvla o několik kroků vzad, abych mezi námi vytvořila bezpečnou vzdálenost.
Chvíli jsem si ho prohlížela a uvažovala jsem, jestli mi takové jelito stojí za namáhání hlasivek, nakonec jsem se přeci přiměla k odpovědi "Díky, za projevenou starost, ale nějak to už určitě zvládnu." reagovala jsem na první část jeho sdělení "A jedná se opravdu o skvělý žert, s takovým musela přijít doopravdy chytrá hlava." podotkla jsem a ani jsem se nenamáhla skrýt ironii. Ten kluk ve mně budil značnou nechuť.

Před sálem
Ušklíbl jsem se, když couvla. Odstoupil ke stěně, o kterou jsem se ležérně opřel se založenýma rukama na hrudi. Pak jsem se začal smát. "Věř mi, nezvládneš. Moje večírky jsou proslulý a každý na nich bude. Vybouchne ti z toho hlava, ale budeš se bavit. Přísahám," zazubil jsem se na ní, tentokrát už ani ne ve zlém smyslu, ale pak jsem se od stěny zase odkopl a přišel jsem zase blíž. Podíval jsem se z okna a ušklíbl jsem se. "Chceš vidět něco... Zábavnýho?" Zeptal jsem se nakonec a ušklíbl jsem se, čímž jsem ukázal moje pomalu se zvětšující tesáky. Každou noc jsem se chodil vyřádit k jezeru, vyběhat se do lesa. Prostě jsem chodil ven a bylo to boží.

Před sálem
"Páni, ty nejproslulejší večírky? A bude na nich každý?" předstírané nadšení jsem ukončila poněkud opovržlivým úšklebkem "Tak to jsem ráda, že jsi mě varoval, přihodím to na seznam: TOP deset míst, na kterých nechci být." S povzdechem jsem si prohrábla vlasy a zavrtěla hlavou Kam jsem se to ksakru dostala? s touto myšlenkou jsem bedlivě pozorovala špičky svých bot. Dokud znovu nepromluvil.
Podívala jsem se na tu osobu, která se chlubila svým bělostným chrupem, a na okamžik jsem se zamyslela. Nechtěla jsem s ním někam jít, ale na druhou stranu jsem toužila po jedné nevinné cigaretce tlící v mé kapse a jestli byl tenhle kluk jízdenkou ke svobodě, stálo to za pokus. Ještě chvíli jsem ho pozorovala a poté jsem s pokrčení ramen lhostejně odvětila "Klidně."

Před sálem - Okolí
Zavrtěl jsem nevěřićně hlavou. "Hele, asi špatně tipuju, ale tebe jsem tipl na rebela a pařmena," řekl jsem možná i trochu zklamaně, ale potom jsem zvedl hlavu. "Mimochodem, dostala ses do školy nadpřirozených bytostí. Pokud jsi to nepoznala," zazubil jsem se. Potom jsem spokojeně kývl a porozhlédl jsem se. "V tom případě se opovažuj udělat teď něco hloupýho a prostě pojď se mnou," poslal jsem jí myšlenku a položil jsem jí ruku na záda, což byla pro mě něco jako, no, něco jako kdybych jí prostě poklepal po rameni. Bylo to u mě zcela běžné a většina se rozhodla mi nechodit do cesty. Večer. Když jsem vedl holku.
Vydralo se ze mne slabé, nevrlé zavrčení. Zatlačil jsem té holce na záda, abych jí přinutil jít dopředu. Mířil jsem volnějším tempem k bráně, občas jsem kývl na nějakýho kluka, nebo holku, kteří se potom na tu vedle mne významně podívali. Ale upřímně, nikdy jsem jí nevedl z toho důvodu, kteří si vždycky ostatní mysleli, opravdu jsem jí tam nezneužil. Buď jsem jí takhle propašoval ven, nebo jsem jí obravdu sbalil, ale pak jsem jí urval hlavu a sežral. Ale to jen někdy.
Úspěšně jsem se dostal před brány školy i s tou holkou a sundal jsem z ní ruce, načež jsem se protáhl a zhluboka nadechl. "Kam chceš jít?"

Před sálem -> Okolí
Věnovala jsem mu nevěřícný pohled "Ty jsi ve mně doopravdy viděl pařmenku a rebela?" nebyla jsem si jistá, jestli jsem do svých slov chtěla promítnou ironii, nebo ne, sama jsem nebyla plně přesvědčená o správné odpovědi a tak jsem nechala otázku vyznít poněkud neurčitě.
Celé mé bytosti se příčil jeho následný dotek na mých zádech. Zatoužila jsem jej odstčit, nakopnout jej, vrazit mu pěstí, vlastně jsem toužila udělat cokoliv, co by ho přimělo pochopit, že na mě nemá šahat. Naštěstí jsem vynikala vcelku dobře v sebeovládání a tak jsem neudělala nic, co by mohlo narušit iluzi nevinně (no, "nevinně") vypadajícího páru, který se hodlá projít při svitu měsíce a co by také s velmi vysokou pravděpodobností mohlo rozlítit toho docela divného hocha, jehož jméno mi stále unikalo.
Nelíbil se mi styl jeho jednání, rozčilovalo mě, jak se ke mně choval tak příšerně povýšeně, jakobych byla něco míň. Ale přeci jsem tak nějak tušila, že s tím nic nezmůžu a tak jsem držela jazyk za zuby.
Po prvé od doby našeho setkání (ach, vlastně po druhé), jsem dostala docela svobodně vypadající nabídku. Pokrčila jsem rameny a řekla "Nevím, moc to tady neznám, kam chceš jít ty?"
Mezitím co jsem čekala na odpověď jsem vytáhla krabičku cigaret, jednu jsem si vytáhla a podpálila ji zapalovačem, který jsem nalelzla v druhé kapse. Jo, to jsem potřebovala... pomyslela jsem si úlevně.

Okolí - škola
Tajemně jsem se pousmál a významně jsem pozdvihl obočí. "Dobrej přístup," poznamenal jsem krátce, čímž jsem se vyhl otázce. Když jsme došli až ke škole, opřel jsem se o hlavní bránu. "Řekni mi, proč chceš znát moje jméno. A já ti ho řeknu," řekl jsem jí nakonec a ušklíbl jsem se. Porozhlédl jsem se kolem a nespokojeně jsem mlaskl. "Hm, my jsme tam byli celej den," zazubil jsem se na ní a odkryl jsem vlčí tesáky.

Okolí -> Škola
Vraceli jsme se mlčky. Nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo. Ticho, které nás obklopovalo mi dopřávalo možnost utřídit si myšlenky v hlavě. Vlkodlak mi najednou nepřipadal tak protivný, skoro jsem chtěla věřit tomu, že si na toho machýrka jenom hraje, zkoumavě jsem na něj pohlédla a chvíli jej pozorovala Hmm... nebyla jsem schopná si na něj vytvořit nějaký celistvý názor, ale tak... Asi je ještě brzo na to, abych ho začala škatulkovat.
Náhle promluvil, musela jsem se pousmát a docela prostě jsem odvětila "Tuším, že ho chci znát ze stejného důvodu, jako ty chceš znát to mé." nad jeho dalšími slovy jsem jen nepřítomně pokývala hlavou "A to je špatně?" zeptala jsem se.

Škola
Zazubil jsem se. "Ty chceš znát moje jméno, abys mě mohla pozvat na večírek, který se mimochodem bude konat relativně brzo?" zeptal jsem se se zájmem. "Přeci jen jsem tě správně odhadl na pařmenku," neubránil jsem se úšklebku a vyzývavému pohledu, pak jsem na ní jenom kývl. "Ne, není to špatně. Špatně by to bylo ve školním roce," řekl jsem jí a pokrčil jsem rameny. Pak jsem k ní po docela dlouhém monologu se svým já natáhl poněkud neochotně ruku. "Connor Dark Angel z rodu Fallen Demon. Zkráceně Connor Dangel Fade," řekl jsem s upřímným smíchem.

Škola
V létě jsem často přespávala venku. Zejména na stromech v nejvyšších větvích. Jo, to se krásně spinkalo. Jen ty ranní paprsky slunce byly občas otravné, když jste si blbě lehli. Tak tedy jsem sešplhala nepozorovaně ze stromu. Zakryla jsem si hlavu kapucí. Ocas mi klinklal nevzrušeně za mnou. Díky kapuci u bezrukávé mikiny jsem mohla zakrýt uši a částečně i barvu oči s protáhlou zorničkou. Vážně jsem musela vypadat jako malý normální kluk, když si odmyslíte ocas. Plochá jako prkno stylem: Hej! Chceš si něco vyžehlit? Směle přistup blíže, nejspíše to půjde. Heh, někdy jsem nenáviděla svou vyzáblost a postavu, ale.. Na druhou stranu byla naprosto výborná pro špionáže a nezpozorované proniknutí někam dovnitř.
Dostala jsem se rychlým krůčkem před školu. Slunce mohlo být z jednoho úhlu pohledu dosti oslňující, ale kapuce mi to jistila. U vchodu jsem spatřila lidi. Jak nečekáné.. Něco jsem si pro sebe zamumlala. Na chvíli jsem se zastavila, abych ohodnotila situaci. Nasála jsem do nosu pach. Mhm, měli jsme tu nějakého vlkodlačíka, bohužel jsem ještě neozeznala, jestli světlého nebo temného a.. Člověka? Tedy, dle dedukce mága.. A to jsem bohužel již nevěděla jakého mága. Polkla jsem a opět se rozešla, tentokrát šouravým krokem. Byla jsem na ně zvědavá a zároveň bych nejraději kolem nich jen proklouzla... Mhm, uvidíme, co se stane.. stačilo mi proběhnout hlavou, když jsem se přibližovala.

Škola
"Pověz, dáš někdy pokoj s těmi svými pařbami a nebo to je nějaká chronická porucha, která tě nutí co chvíli zvát lidi do hlučných prostor, kde se druzí opíjí, hulí a mnohdy i kopulují?" zeptala jsem se ztrápeně a zavrtěla jsem nad tím hlavou. Byla jsem docela překvapena, když mi ten jinak neurvalý a docela bezohledný hoch podal ruku, žasla jsem a věnovala jsem mu pevný stisk, načež jsem se i já představila "Rai."
Periferním viděním jsem náhle spatřila přibližující se siluetu, docela instinktivně jsem sebou cukla a zahleděla jsem se směrem příchozího. Spatřila jsem bytůstku docela drobné tělesné konstituce, jejíž nevinný a možná až roztomilý vzhled byl doplněn o huňatý kočičí ocas. Zprvu jsem měla dojem, že se k nám blíží malý chlapec, ale s každým dalším krokem, který k nám neznámý učinil, jsem rozeznávala nezaměnitelné jemné dívčí rysy a zářící jantarové a možná až žluté oči, které zářily zpod šedé kapuce.

Škola
Zavrtěl jsem hlavou. "Na mých pařbách se chlastá, ale nehulí a o tom, jestli se tam někdy kopuluje, radši nic nevím," zazubil jsem se a do nosu mne praštil pach blížící se čičiny. Stáhl jsem ruku instinktivně k pasu, kde jsem měl upevněno několik dýk. Přejel jsem palcem po jedné z čepelí a chytl jsem rukojeť dýky, pro jistotu. 
Díval jsem se na postavu, která se k nám blížila. Jakmile přišla blízko natolik, abych jí viděl do očí, podíval jsem se do nich a nechal jsem změnit mé lidské oči na vlčí. Mírně jsem pootevřel pusu a zavrčel jsem, na zátylku se mi naježily chlupy a prodloužily se mi tesáky. Ach, ta nesnášenlivost psů a koček...

Škola
A hele je, už mě zpozorovali. Minimálně ta rudovláska, která se na mne přímo zahleděla. Oplácela jsem jí pohled z očí do očí vcelku nevinně. Nechtěla jsem jí ublížit. Jen se dostat vcelku, nejlépe nerozcupovaná na kousíčky, do školy. Jedním koutkem jsem se pokusila o menší úsměv mířený k dívčině, která vypadala jako holka oproti mně..
Trhla jsem sebou, když na mě ten kluk zavrčel, až jsem si shodila kapucu. Kruci! No, už mne mohli vidět kompletně celou. To si ani nemusím kapuci brát, když se mi vždycky při kdejakém trhnutí a cuknutí dá hned dozadu. Ach jo.. Upřela jsem celou svou pozornost na něj. Nahrbila jsem se. Naježily se mi chlupy na zátylku plus se k tomu přidaly i zadní vlasy střižené na mikádo. Oči se mi protáhly do tenounkých štěrbinek. Opravdu si chce zahrávat? Zasyčela jsem na něj naoplátku jako kočka. Ocas se mi vcelku rychle pohyboval jako reakce na mojí náladu.
Já se vážně chci dostat do školy nerozcupovaná na kousíčky.. bručela jsem si pro sebe v mysli..

Škola
"Ježkovy zraky, Connore, byl bys tak laskav a uklidnil se? Všichni víme, že jsi velký, mocný a nezranitelný vlkodlak, nemusíš si honit ego na nějaký čičině." pravila jsem lehce popuzená jeho reakcí, na niž kočkodlačice reagovala trhnutím, které zpříčinilo, že se jí kapuce sesunula do zadu a my jsme tak mohli obdivovat pár kočičích učí a hebké černé vlasy ostříhané na mikádo.
Zaslechla jsem myšlenku syčícího tvora a zaplavila mě vlna soucitu, i já jsem chtěla přetrpět studium v zásadě bez úhony, čemuž však neodpovídala má následující reakce, kdy jsem se protestativně postavila před Connora, zahleděla jsem se mu do očí a docela sebejistě mu řekla "Hele, pejsku, ona je tak jako ty a já studentkou na týhle zatracený škole, tak jí nech být, nemyslím si, že ráno vstala s touhou jít se s někým porvat."

Škola
Musela jsem se ušklíbnout při mém oslovení "nějaké čičině" od té rudovlásky, ale vcelku měla pravdu. Pro ně jsem byla "nějaká čičina" co mimochodem chodila na stejnou školu jako oni, protože řekněme si na rovinu. Jako učitelé dvakrát moc nevypadali. Už jsem věděla, že minimálně s jedním človíčekem, no človíčkem, vlkodlakem, nebudu určitě vycházet. Oslovila jej Connor.. Tak tedy nebudu vycházet s Connorem, nějak zvláště mě to zas až tak netrápilo.
Co to? Byla jsem nadmíru překvapená, že se postavila před vlkodlaka a oslovila jej ještě ke všemu "pejsku". Dokonce i na zášť vůči němu jsem zapomněla. Strnula jsem na místě shrbená s naježenými chlupy a vlasy. Protože.. Ona.. Ona.. Se mě zastala?! Tak jo, odteď bych si měla založit deník a psát takovéhle poznatky. Něco ve smyslu: Milý deníčku, neuvěříš, co se dnes stalo. Jedna holčina, kterou ani neznám se mě, Nagisy Fujioky zastala! Ne, ne a ještě jednou ne, vrátila bych se raději do reality.
Nechtěla jsem, aby kvůli mně přišla k úhoně, když se mě zastává. Takže.. Jako první, co mne mohlo napadnout. Naprosto nejšílenější věc. Opatrně jsem k ní přistoupila, zcela bezmyšlenkovitě jí popadla za ruku. Vyplázla jsem na vlčíka jazyk a rozutekla se směrem dovnitř do školy, přičemž jsem ji táhla za sebou. Cestou jsem zašeptala směrem k ní skoro neslyšitelně: "Děkuju.."