Příběh na škole

Před záchody
Tlumeně jsem zavrčel a těsně vedle prváka dopadla kudla. Nehodil jsem jí tam náhodou. Odrazil jsem se od stěny a pomalu jsem kráčel pro kudlu, jakmile jsem byl dostatečně blízko toho kluka, uchopil jsem ho pevně za paži. "Pozor na myšlenky," zavrčel jsem na něj nepřátelsky, kudlu jsem vzal a došel jsem zase k záchodům.

Pred záchodmi
Zastavil som sa keď okolo mňa preletela dýka. Nebol som z toho vôbec vystrašený a nijako ma to nezaujalo. Niečo také by dokázal hocikto. Pozrel som sa na druháka zblízka a potom som sa pozrel na ruku ktorej sa dotkol. Moja pravá ruka. Keď sa druhák vrátil späť na svoje miesto iba som sa na neho znovu pozrel. Môj pohľad bol stále unudený a chladný. Nieže by to niečo znamenalo. "Prepáč. Avšak druhí si to určite myslieť budú." Povedal som a venoval som mu jemný úsmev, ktorí sa hneď v tú sekundu i stratil. Dnes som nemal náladu byť veľmi milým a bolo to i na mne vidieť.

Dívčí záchody
Jaká úleva se mi rozlila po těle, když jsem v rukou opět třímla svůj zapalovač, který jsem v mžiku vrátila zpátky do kapsy, kam také patří. Hrozně se mi ulevilo, že nebudu muset vyrazit na lov sámošek, a že ani nebudu muset obracet kufr na ruby, abych našla sirky.
Z nějakého důvodu Nagisu dost pobavilo mé zděšení nad ztrátou zapalovače a já se mohla kochat tím, jak se řeže smíchy na dívčích záchodkách. Třeba se nadýchala moc saponátu... napadlo mě a trochu rozpačitě jsem poplácala Nagisu po rameni "Klídek, srdíčko, zas tak vtipný to nebylo." uklidňovala jsem ji.

Před záchody
Kývl jsem a pohodil jsem dýkou v ruce. "A proto je taky předem varuju, aby si svoje myšlenky strážili," ušklíbl jsem se a pak jsem se i mírně usmál. Pak jsem ale přimhouřil oči a porozhlédl jsem se kolem. Najednou se mou hlavou rozlehl neuvěřitelně hlasitý smích a potom Rain hlas. Ušklíbl jsem se.

Pred záchodmi
Jemne som mu na jeho odpoveď prikývol. Keď sa zo záchodov ozvali dva ženské hlasy, pozrel som sa na dvere. "Tak na ne čakáš." Povedal som a môj krk mi praskol znovu. Tentoraz avšak o čosi tichšie. "Nebudem ťa vyrušovať v tvojom čakaní. Zrejme ťa to baví." Povedal som a nakoniec sa rozlúčil. "Maj sa." Povedal som a znovu som mu venoval rýchly úsmev. Otočil som sa a znovu začal pomalým a tichým krokom kráčať preč.

Dívčí záchody -> Před záchody
Když se Nagisa aspoň trochu uklidnila, vynesla jsem návrh změnit lokaci, protože přeci jen, povídat si na dívčích záchodech - jistě by se dalo najít i spoustu jiných o něco vhodnějších míst pro konverzaci. Proto jsme se postupně sesbíraly ze země a vyšly jsme před záchody, kde na nás čekalo nemilé překvapení.
Stál tam Connor a od něj se vzdaloval nějaký bělovlasý hoch, pravděpodobně i jemu se dopřálo Connorova vřelého přivítání. Podívala jsem se na vlkodlaka "Můžeš mi laskavě říct, z jakýho důvodu nejsi schopný respektovat cizí soukromí?" mluvila jsem docela tiše, ale přeci byl můj hlas podbarvený vztekem. Nenáviděla jsem být stále pod dozorem a tenhle vlkodlak měl zjevně potřebu stále někoho patronizovat.

Před záchody
Upřeně jsem se Rai zadíval do očí. "Proč jí tak moc bráníš?" zeptal jsem se v myšlenkách a schoval jsem obě dýky. Založil jsem ruce na hrudníku a podíval jsem se na odcházejícího bílého. Pohodil jsem hlavou a opřel jsem se o stěnu. Blýsklo se mi hladově v očích, ovšem, ten hladový pohled se mi povedlo zamaskovat skloněním hlavy.

Před záchody
Byla jsem jen mírně překvapena nad tím, že i on je telepat, ale nenechala jsem se vyvést z míry "Protože vím, jaké to je být někde nový a nezapadat." odvětila jsem mu prostě a byla jsem ráda, že jsem předtím před ním ochránila své myšlenky. Tušila jsem, že je někde poblíž nějaký, cítila jsem to.
Krátce jsem se odmlčela a poté jsem se ho v mysli zeptala "A proč ty ji tak nesnášíš? Co ti udělala?"

Před záchody
Trochu jsem se po její odpovědi uvolnil. Povzdechl jsem si a pokrčil jsem rameny. "Pořád jsem jen vlkodlak, divoký pes. A ti nereagují na kočky dobře. Je to instinkt. A pak vlka naštvalo, jak ses mu postavila do cesty. Neumím se ovládat naprosto dokonale," zazubil jsem se na ní a na ukázku jsem ukázal prsty, ze kterých pořád ještě trčely dlouhé, vlčí drápy. Několikrát jsem mávl rukou, ale drápy se ne a ne schovat.

Před záchody
Mlčky jsem ho pozorovala, poté jsem mu docela pozvolně odpověděla "Tak to by si vlk měl začít na mé jednání zvykat. Nehodlám se kvůli němu měnit." věnovala jsem docela nedůvěřivý pohled jeho drápům, nebyla jsem si úplně jistá, jestli mi tu teď nekecá a nevymýšlí si, ale zároveň jsem neměla chuť to zjišťovat. Čert to vem. problesklo mi hlavou.

Před záchody - okolí
Pomalu jsem se otočil. "Ani neplánuju, že se budeš muset měnit. Jen jsem se potřeboval ujistit. Vlk musí mít svou smečku vcelku," pousmál jsem se a pokrčil jsem nenuceně rameny. V očích mi probleskl odraz vlka v sobě v podobě malých jisker. Zavrčel jsem a zhluboka jsem se nadechl. Potom jsem už nezavrčel já, ale ten vlk ve mne. Ještě jednou jsem cukl hlavou, než jsem hodil pobavené zazubení na Rai a pak jsem se otočil a rázným krokem jsem se rozešel ze školy.

Chodby
Nakonec usoudila, že je zbytečné čekat a že si z nich zřejmě vyšší třída udělala srandu, chtěla nováčky ponížit, tse, mysleli si snad, že jsou ti nejlepší. No už teď trpěla averzí vůči vyšším ročníkům. Založila ruce na prsou a dál bloudila dlouhými chodbami školy, bez nějakého vytyčeného cíle, či tak podobně, zkrátka jen šla, kam ji nohy táhly. Procházela kolem pokojů, učeben, byla snad všude, zřejmě si musela celý ten plac zmapovat a hned po tom by se mohla vydat na prohlídku okolí, jelikož nechtěla být stále zavřená v té budově, která ji tolik omezovala, být pod střechou s takovými lidmi, jako potkala v sále, ne, děkuji, raději se projde po lukách, lesích, či co to vlastně kolem školy bylo.

Chodby
Konečně se zastavila v méně zaplněné části, kde nebylo tolik tvorů, nadpřirozených bytostí. Rozhlédla se a mírně se usmála. "Konečně trochu méně hlučná oblast," sladce se usmála a mlaskla. Ruce -opět- založila na prsou a přešlápla, ale co teď? Byla na poloprázdné chodbě, nic moc u sebe neměla, tak se tedy rozhodla využít jedinou věc, kterou bůhví proč tahal s sebou. Bloček a tužku s gumou na druhé straně. Sedla si na jednu z židlí, která byla podél zdi, zřejmě měli sloužit při čekání na hodinu u jedné z učeben přírodních věd, pochopitelně se to ale motalo i kolem magie. Začala tedy kreslit, asi by se normálně spoléhala na svou fantazii, ale chtěla zkusit něco jiného, proto začala kreslit dveře do jedné z učeben, jejíž název si ani nepřečetla, to ji zase tak nezajímalo, prozatím.

Chodby
Chvíli toho příliš nevnímala, nebylo co, občas prošel nějaký ten nadčlověk, výjimečně se kolem toulala i nějaká povedená partička šašků s egem velkým jako Amerika. Potom si však všimla nějaké nesrovnalosti. Po zádech jí proběhl mráz a na rukou se objevila husí kůže, jak náhle zchladl vzduch kolem. Pocítila ten nepříjemný pocit, jako kdyby na ní visel něčí pohled, jen letmý, jistě, ale i tak, určitě tu paranoidní chvilku znáte. Proto tedy donutila svůj krk, aby rozhýbal hlavu. Rozhlédla se a zamrkala, když uviděla muže, stojícího u okna. Mírně se zamračila a zavřela bloček i s tužkou.

Před záchody
Po mém zklidnění se mohlo vyjít ven, souhlasila jsem se změnou prostředí. A kdo jiný na nás mohl čekat? Stáhla jsem ocas mezi nohy až se mi trochu naježily chlupy. Obvykle mi přítomnost psů či vlkodlaků nevadí, ale obvykle.. Však jsem vedle jednoho bydlela, Tylera. Možná kvůli tomu mne nakonec zradil. Zavrtila jsem hlavou, čímž jsem ji odprostila od myšlenek na to, co se tehdy mohlo udát.
Už jsem byla uvolněnější. Držela jsem se poblíže Rai, spíše úplně u ní, že by mne dokonce zvládla objat jednou rukou jako nic až tak blízko... Sledovala jsem vlkodlaka a sem tam po očku Rai. To jak se dorozumívají? Věděla jsem, že Rai je telepatka, ale Connor? Žeby telepat nebo něco na ten způsob? Lehce jsem přemítala, protože jejich rozhovor, jestli vůbec nějak byl mi zůstal skrytý. Místo toho jsem se zaměstnala tím, že jsem chvilku pozorovala mladíka, co odcházal směrem pryč a zkoumala jeho pach, který tu po sobě zanechal. Netuším, kdo to mohl být, i přes nezvyklou barvu vlasů. Obyčejný člověk asi těžko ani na jeho pachu nic člověčího nebylo, i když tudy nějaký člověk nejspíše mág nedávno procházel a Rai to nebyla. Démon nebo něco takového? Přemítala jsem ve své hlavičce, zatím co vlkodlak beze slova odešel a zůstaly jsme zase samy dvě. Natočila jsem hlavu k Rai s němou otázkou na styl 'Co teď' ano, takhle jako zvíře jsem se chovala ráda.. Škoda slov..

Chodby
Semkla rty do úzké linky a podívala se na muže, který dosud stál u okna s pohledem k zemi, nemusel jím uhýbat, byla by to udělala ona. Když se setkají dva pohledy neznámých lidí, je to vždy divné, nastane ticho a vy slyšíte jen vlastní myšlenky, žádné okolní zvuky, ovzduší je najednou neskutečně nedýchatelné a to ani nemluvě o napjatosti, která se kolem jen hemží. Opět jí mráz projel po zádech. "Brr, co kdyby ses tam rovnou zabydlel?" Mírně se otřepala, aby zase nevypadala jako blbec, co dostal záchvat. Bloček s tužkou v něm zavřenou si přitiskla k hrudi a udělala pár kroků blíž k němu. Nevypadal na nějak extra starého, ale určitě byl starší, než ona, minimálně vyšší, každopádně, třeba ani nepatřil mezi žáky, mohl to být školní psycholog, na což zrovna nevypadal, nebo učitel, což bylo pravděpodobnější, ale i tak nad tím raději nepřemýšlela, dojde na to během konverzace, jestli nějaká proběhne. "Zdravím," pokývla hlavou k pozdravu a na chvíli se jí na tváři objevil mírný úsměv, čistě ze zdvořilosti. Mimo to se ale ani nemračila, měla jen 'neutrální' výraz, který nic neříkal, asi jako kámen, také neuhodnete, jak se cítí, kdyby byl živý.

Hlavní sál
Ticho a jenom to vzácné ticho které je někdy uklidňující ale někdy úplně nudné! Ale prozatím to bude  dostačující aby si mohl urovnat svoje myšlenky které mnohdy nebyli k utišení.  Dá se říct že nějakou chvilku chodil do kolečka. Však  pouze přemýšlel  nad tím koho zde  potká.  Moc dobře se dá odhadnout na koho si může dovolit a na koho nemůže. Sice to je hajzl, ale někdy je velmi dobré vědět kde máte své meze.

Okolí - Škola
Chvíli jsem seděl před školou, ale nakonec jsem se uklidnil. Proč jsem zdivočel? To se mi nestalo tak dlouho... Argh! Zavrčel jsem a zvedl jsem se ze schodů, vešel jsem opět o pekelné budovy a pomalu jsem procházel chodbou k hlavnímu sálu. Zaklonil jsem hlavu a pak jsem si prokřupal krk, následně jsem pokračoval v rázné chůzi.

Hlavní sál
Ticho a jenom to vzácné ticho které je někdy uklidňující ale někdy úplně nudné! Ale prozatím to bude  dostačující aby si mohl urovnat svoje myšlenky které mnohdy nebyli k utišení.  Dá se říct že nějakou chvilku chodil do kolečka. Však  pouze přemýšlel  nad tím koho zde  potká.  Moc dobře se dá odhadnout na koho si může dovolit a na koho nemůže. Sice to je hajzl, ale někdy je velmi dobré vědět kde máte své meze.

Hlavní sál
Pomalu jsem šel k sálu. Rozrazil jsem masivní dubové dveře a vešel jsem dovnitř, vystoupil jsem na pódium a zasedl jsem na bicí, které jsem zde měl od začátku prázdnin. Začal jsem hrát mou nejoblíbenější písničku 'Undead' a pohrával jsem si různě se zvukem. Až v polovině písně jsem zaregistroval i někoho dalšího, spíš jsem si ho až v polovině písně začal všímat a přestal jsem ho ignorovat.

Hlavní sál
Temnota, to byla jeho magie, nechlubí se s tím. Kdo by taky ano? A jestli se vám něco nelíbí tak si ho všímat opravdu nemusíte.  Nechlubí se s tím hlavně z toho důvodu co  se nyní rozebírat  opravdu nebude. Povzdechl si a pootočil hlavu jiným směrem. Měl takový pocit že něco slyšel, nebo má snad jenom halucinace? To se asi co nejdříve uvidí.

Hlavní sál
Mé pronikavé oči se zabodly do temné postavy, pak jsem ale zrak odtrhnul a začal jsem hrát, kde jsem skončil. Aby toho nebylo málo, okamžitě jsem zesílil zvuk bicích a pousmál jsem se. Málokdy se stalo, že mi něco zkazilo náladu tak, že ani bicí to nespravily. Sakra, kdo to je? Občas jsem zkontroloval temnou postavu.