Příběh na škole

Škola
Stála jsem naproti Connorovi a s drzým pohledem jsem mu hleděla do tváře. Nerozuměla jsem tomu impulzu, který mě donutil zastat se té dívky. Většinou jsem nemívala tendence mísit se do záležitostí, které se mě přímo netýkaly a možná právě proto jsem tak dlouho přežila bez úhony... No, když tedy opomeneme fakt, že jsem z části plechovka.
A zřejmě jen díky té dívčině setrvám ještě pár dní bez promáčklin, modřin a škrábanců, neboť to byla právě ona kočkodlačice, kdo mě znenadání uchopil za ruku a táhl mě pryč. Zvláštní, dlaci mají tendence mě furt někam tahat. bylo první, co mi problesklo hlavou, v ten okamžik jsem si neuvědomovala, že mě pravděpodobně vytáhla z problému.
Dovlekla mě do školy, pevně jsem věřila, že nás Connor nerozcupuje na školním pozemku, ale kdo ví, sám říkal, že má docela hlad. Třeba mě už na žádnou party nepozve. pomyslela jsem si.
Dlačice něco zamumlala, nejsem si jistá, co to bylo, ale vykazovalo to známky poděkování a tak jsem jen prostě odvětila "Jo, nemáš zač, taky děkuju."

Škola
Opravdu jsem si ji neprohlédla hned na poprvé, přecijen.. Měla jsem, co dělat, abych si uchovala svoji kočičí hrdost před tím vlčkem, co si na mě dovoloval. Dle jeho nabušenosti, bych nejspíš neměla na jeho sílu, ale třeba bych jej mohla předčit v něčem jiném, i když.. No, raději bych se tím nezabývala.
Vedla jsem jí spletí chodeb a zastavila se s ní až poté, co jsem si zkontrolovala, že by ho ty kličky mohly zmást přinejlepším, protože jsme nějakou chodbou probíhali dvakrát. Zastavila jsem se a opatrně jí pustila. Těkala jsem očima kolem. A v hrudníku mi bušelo srdce, hned po ránu hnedka tohle. Nejraději bych sebou někde sekla, ale nemůžu. Nemůžu v její přítomnosti.
"O-omlouvám se za problémy.." mluvila jsem vcelku jemným a potišším hláskem. Podívala jsem se na ni, přičemž jsem musela trošičku zvednout hlavu, abych jí viděla do očí. Zase jsem někoho namočila do něčeho, co jsem neměla.. Doufám, že mne aspoň nezmlátí.. Otřásla jsem se a nevědomky se mi omotal ocas kolem holé nožky. Nic si ani nepředstavujte! Měla jsem na sobě kraťásky, dobře seprané kraťasy. Naklonila jsem hlavičku ke straně ze zvědavosti. "A-a.. Jmenuju se Nagisa, Nagisa Fujioka.." vypadlo ze mne nakonec, když už jsem se rozhodla se představit. Nejraději bych zase zmizela ven, vylézt na strom a nic nedělat a v klidu přemýšlet..
Těkala jsem chvíli očima kolem, než jsem se na ni opět znovu zpříma podívala. Maličko jsem se ošila.

Škola
Chvilku se mnou probíhala četnými uličkami školy ve snaze svést Connora ze stopy. Nechtěla jsem jí kazit náladu tím, že bych jí prozradila, že on je na téhle škole o něco dýl než my dvě, a že by mu stejnak zřejmě nedělalo ten nejmenší problém nás nalézt a tak jsem se dobrovolně nechala vláčet, dokud se nezastavila.
Vypadala vcelku rozrušeně z celé téhle události, mlčky jsem jí naslouchala a nespouštěla z ní oči. Neunikla mi ani její myšlenka, které jsem se v duchu musela zasmát, neboť se mi zdálo, že víceméně postrádala jakoukoliv logiku - přeci ji nebudu mlátit po tom, co jsem zabránila někomu jinému, aby ji zmlátil, ale zřejmě to byl jen důsledek vyvolaného stresu a tak jsem se tím nějak hlouběji nezaobírala.
Chvilinku jsem přemýšlela nad tím, co jí mám vlastně odpovědět, nedařilo se mi vymyslet nic kloudného, tak jsem jen ledabyla pokrčila rameny a řekla "Nic se neděje, ty za nic nemůžeš." a ještě jsem dodala své jméno "Rai."

Škola
Nejspíše jsem musela vypadat jako hromádka neštěstí. Divíte se mi? Jen já si zvládnu za jeden jediný den poštvat proti sobě vlkodlaka jen svou přítomností! Vypadal jako vůdčí typ, takže proti mne vyrazí nejspíše vícero vlkodlaků. Nagiso, Nagiso, Nagiso, nic menšího od sebe jsem nemohla očekávat, že? Nejspíše ne. Ach jo, skoro první den a takhle se to zvrhne, že jsem na útěku. Možná bych proti tomu vlčkovi něco zmohla. Ale.. Prostě podle toho, jak byl svalnatý, v síle bych jej nepřekonala. Možná by byla šance v rychlosti nebo výdrži nebo při nějakém testu, ale tím si nejsem zdaleka jistá. Zpátky k věci... To prostě nemůžu normálně vejít do školy, sednout si do lavice a být v koutku jako malá šedá myš, ehm, kočka? Nikdo by si mne nevšímal a já bych si nevšímala nikoho. Takový krásný ignoranský prosperující vztah by to byl. No, kdo by to nebral? Já bych to brala rozhodně všema deseti.
Ale! Chování téhle holčiny, Rai, jak se představila, mne zmátlo. Proč se mě vůbec zastala? Co má za lubem? aj. takové otázky se mi míhaly hlavou rychlostí blesku. V tuhle chvíli bych nechtěla mít poblíž sebe nějakého telepata. Nejspíše bych mu přišla psychicky labilní. "Ehm.. P-proč ses mě zastala, mňau?" Nejlepší obrana je útok! I když je ten útok krapet pochybný, už jen to, že na začátku bylo zaškobrtnutí a při konečném seku se stalo něco u čeho mi znachovely tváře, že už jsem nevypadala jako bledule jarní. No, dopadlo to, jak by dopadl zápas párátka proti hoře masa, ehm.. Špatně, podle mého názoru. Když jsem se na ni tak podívala, hlavně na její paži. Jak pevný má asi stisk? Au.. Asi mnohem větší než-li já..

Chodby
Co bych asi tak mohla mít za lubem? pomyslela jsem si a kdybych sama nespadala mezi ty více nedůvěřivé, rozhodně by mě její neustálé podezírání uráželo. Nad odpovědí na její otázku jsem nemusela přemýšlet moc dlouho "Protože vím, jaké to je být někde nová a úplně nezapadat." pokrčila jsem rameny, jakoby to bylo nad slunce jasné.
Všimla jsem si, jak si prohlíží mou ruku, zamračila jsem se a trochu se od ní odvrátila. Nikdo nemá rád, když si všímají jeho nedostatků.
Nejistě jsem se podrbala na hlavě a myšlenkama jsem se přenesla ke Connorovi. Možná jsem tehdy měla trochu líp slova, není moc chytré si proti sobě poštvat docela populárního vlkodlaka. pomalu, ale jistě, se do mé mysli začaly vkrádat pochybnosti.

Škola
Pomalu jsem přikývla. Trošku mne vyděsilo její odvrácení, když zachytila můj pohled na její ruku. Pohlédla jsem ke svým botám a sklopila uši a stáhla ocas. Nevěděla jsem, že jí je to asi nějak nepříjemné.
Vůbec jsem netušila, co si o ní myslet. Jestli jen mě netahá za nos jako Tyler, který byl zpočátku taky takový, než mne zradil. V mysli mi probleska vzpomínka. Já jako menší dítě a za ruku mě drží další dítě tentokrát obyčejný člověk. Vypadali jsme zabraní do rozhovoru a najednou, jako by někdo zmáčkl tlačítko přehrát, jsme se zrychleně dostali až k jezírku, kde čekali parta dětí. Na Tylerově tváři proběhl zlomyslný úšklebek, kterého jsem si v tu dobu nevšímala. Měla jsem jako obvykle na hlavě kapuci, abych si aspoň trošku zahalila uši a část obličeje. V tu ránu se zdálo, že parta chce po Tylerovi zkoušku oddanosti a mne strčil do jezera. Věděl, že jsem se k smrti bála hloubek a vody. Máchala jsem rukama kolem sebe a dívala se zespodu na hladinu, kde se odrážela obloha, než se to rozplynulo a já byla myšlenkami zase na místě. Otřásla jsem se. Vážně tyhle přepady vzpomínek nebyly pro mě.. Ale proč se mi to dneska děje?
Zamotala se mi hlava až jsem maličko zavrávorala a vypadla z rovnováhy. Nenabírala jsem znovu rovnováha a nenabírala, takže se mi chtělo nejspíše dostat scuka se zemí. Takového hudlana by podlaha dostala, hned první den. V mysli jsem na sebe zaprskala něco ve smyslu, že i když jsem kočka, jsem stále ta nejnemotornější kočka na celém širém světě. Jednoduše jsem se řítila dolů. Unikl mi povzdech společně se zavřením očí..

Škola
Pomalu jsem se rozešel za slabýma myšlenkama Rai. Jakmile jsem došel k uličkám, kde byl jejich pach všude, zkrátka jsem chvíli zkoušel směry, než jsem ucítil v hlavě zesílení myšlenek. Ušklíbl jsem se nad její myšlenkou o populárním vlkodlakovi. 
Došel jsem zcela jistě až k nim - myšlenky v hlavě byly i pro mne hlasité a srozumitelné. Už jsem se uklidnil, trochu, takže můj vnitřní vlkodlak reagoval na čičinu pouze zježením chlupů na zátylku. Opřel jsem se ležérně o jednu ze stěn a poslouchal jsem jejich rozhovor, ale když se zakymácela, uniklo mi odfrknutí. Pohodil jsem hlavou a natáhl jsem k ní ruku, ale aby to nebylo tak jednoduché, prudkým mávnutím ruky jsem vytasil dlouhé a ostré vlkodlačí drápy. 
"Chceš pomoct?" Ušklíbl jsem se.

Chodby
Před očima jsem náhle spatřila docela nevinně vypadající obraz, netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že je to její vzpomínka. Cítila jsem se téměř provinile, když jsem se takto probírala cizí minulostí, přeci to byla její věc a mně samotné by to jistě také nebylo příjemné, ale i přesto jsem nedokázala od té podívané odtrhnout své smysly.
Milá atmosféra vzpomínky se radikálně změnila když chlapeček, který se doposud jevil jako náš - tedy vlastně její - přítel, strčil nebohou kočkodlačici do jezera. Vnímala jsem ten ochromující strach, který se jí rozlil po těle, když se nad ní uzavřela vodní hladina, chvílemi jsem měla dojem, že se sama propadám do temných hlubin a instinktivně jsem zatajila dech, několik okamžiků na to byl všemu konec.
Obraz před očima mi zmizel a já nyní viděla nebohou Nagisu jak bledne v obličeji a sesouvá se k zemi. Zkusila jsem se po ní natáhnout, abych ji zachytila, ale nestihla jsem to včas. Drobná dívčina se teď předemnou válela na zemi a aby toho nebylo dost, dorazil i náš drahý vlkodlak. Jemu jsem však nevěnovala ani trochu pozornosti, nereagovala jsem na jeho přítomnost a nereagovala jsem ani tehdy, když promluvil, pořád jsem na něj byla naštvaná za jeho přehnanou reakci vůči ní.
Přidřepla jsem si k Nagisace a jemně jsem s ní začala třást "Hele, prober se... Tohle není ideální místo pro šlofíček." žadonila jsem polohlasem.

Chodby
Než jsem skončila na zemi, objevil se tu ten vlkodlak. Nezmohla jsem se ani na zaprskání. Cítila jsem nad sebou promáchnutí, jako by se mne někdou pokoušel zachytit, ale marně. Hmm, měla jsem velmi příjemné dostaveníčko s podlahou chodby, od které se mi do nosu linul pach dezinfekce a jiných čistících prostředků. Díky tomu má menší otupělost přešla. Stále vzpomínky, vzpomínky, ne nemůžou mne nechat na pokoji, jakmile potkám nějaká nové lidi.
Odlepila jsem svůj obličejík od podlahy, když se nade mnou Rai skláněla a třásla se mnou. Povzdechla jsem si. Podívala jsem se na ni a pokusila se o menší úsměv, který nejspíše zas až tak dobře nedopadl. "Už, jsem v pořádku." Snažila jsem se udržet minimálně na čtyřech, což jsem měla větší stabilitu. Natočila jsem hlavu ke straně, abych zaostřila na vlkodlaka. Ne, jeho nabízenou pomoc nepřijmu. Zamračila jsem se na něj, takhle se vychloubat přeměňováním různých částí těla, to se tak někdo má, když mu nonstop netrčí na hlavě uši a nehoupe se mu ocas.
Poposunula jsem se po čtyřech spíše k Rai, abych si udržela od vlkodlaka odstup. Teď jsem působila více jako kočka než obvykle. Skousla jsem si spodní ret. Podívala se nejprve na Rai, na vlkodlaka a zase zpátky na Rai. V očích mi bylo vidno němé otázky. Jako když vidíte u zvířat, jak se vás na něco ptají očima, či jak na vás očima visí pod příslibem věrnosti a přátelství..

Chodby
Upřeně jsem se dívala na tu kočkodlačici. S každou další myšlenkou, kterou si pomyslela, s každým dalším gestem, které udělala, jsem stále nabývala na přesvědčení, že jsem právě našla někoho, kdo mi rozumí. Někoho, kdo se také snaží zapomenout na minulost, ale ta ho věčně provází a nechce ho propustit ze svých spárů.
Chvíli jsem ji docela soucitně pozorovala, když se po čtyřech přibližovala ke mně (nebo se oddalovala od Connora?) a následně jsem jí položila ruku na rameno a docela bez přemýšlení jsem řekla "Vím, jak se cítíš." možná ta slova mohla působit takhle zničehonic zmateně nebo nemístně, ale touha je vyslovit bylo mocnější než já.

Chodby
Při její interakci, tedy dotyku jsem sebou nepostřehnutelně pro okolí trhla, nanejvýš ona mohla trhnutí pocítit. A pak její další slova. Zmateně jsem se k ní natočila, přičemž jsem naklonila hlavu ke straně. Eh? Doopravdy jsem byla zmatená, jak lesní včela. Ví, jak se cítím? Zmatenost nade vše, jéj! Tak do tohohle stavu zmatenosti mne dostala docela po dlouhé době, když nepočítám zmatené probuzení tím, že skoro padám ze stromu, no, to by bylo asi něco jiného, heh. Upřeně jsem na ni hleděla se zvídavým pohledem kočky, která skoro nic nechápe.
Koutkem oka jsem pozorovala i okolí, včetně vlkodlaka, jestli se nechystá něco udělat, namyšlenec jeden.. Ať si něco zkusí! Vyškrábala bych mu oči z důlků. Na nanosekundu jsem se mi v očích zablýsklo při pomyšlení na to, že bych vlkodlakovi doopravdy zvládla něco udělat, ale hned to bylo ta tam, protože jsem jen tak nechtěla přijít o kůži. Ještě to tak..

Chodby
Cítila jsem to nepatrné cuknutí a viděla jsem i to zmatení v jejích očích. Snad bych jí mohla zkusit vysvětlit, jak se věci mají... pomyslela jsem si a ještě chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli si nechám tajemství o svých schopnostech pro sebe a nebo jestli se o něj podělím. Přeci jen jsem ji znala teprv chvíli, nebylo by dobré jí ukázat všechny mé trumfy hned ted... Na druhou stranu rozuměla mým problémům. Třeby by stálo za to udělat si nějakou kamarádku, když už si všude jinde dělám nepřátele. A co... Tak to risknu. pomyslela jsem si Kdybychom měly jen trochu soukromí, pindat tady na veřejnosti o mých osobních záležitostech se mi taky úplně nechce.
Ještě chvíli jsem sledovala Nagisu a poté jsem použila techniku, kterou jsou schopni využít jen právoplatní telepati, uzavřela jsem své myšlenky před okolím tak, že jiný telepat by nyní nebyl schopen slyšet to, co odehrává v mé hlavě.
A docela opatrně jsem poslala první myšlenku Nagise "Nedej na sobě nic znát, na nic nemysli, jen poslouchej." a abych zastřela jakékoliv případné podezření, zeptala jsem se "Opravdu ti je dobře? Nemotá se ti hlava? Kdyby jo, nebylo by od věci zajít na ošetřovnu..." a v zápětí jsem jí vyslala další skrytou myšlenku "Prosím, nezlob se na mě, ale pro své telepatické schopnosti jsem si vyslechla pár tvých myšlenek... A tu vzpomínku... Já vím jak se cítíš, protože jsem to taky neměla vždycky v životě úplně lehké a vím, že to celé zní docela chaoticky, ale... Nejsem úplně zvyklá jednat s lidmi, takže... Prostě tak." snad nejdelší věta, kterou jsem prohodila s jinou živou bytostí za poslední dva roky. No, docela dost se to odrazilo na její stavbě. Hned na to jsem dostala skvělý nápad "Zkus se vymluvit na to, že ti není úplně dobře, zdejchneme se spolu na záchody, tam budem mít snad trochu soukromí, pokud nás Connor nebude sledovat až tam.

Chodby
Zdálo se, že z ní nic nevymámím svým roztomilým kočičím kukučem, i když byl neplánovaný. Pozor na to! Ocas se mi líně kmital ze strany na stranu až se sem tam otřel o její nohu? Dejme tomu, že nohu. Když jsem byla tak blízko podlaze, pach dezinfekce mi až moc drážil čichové buňky. Ne, že bych z toho byla sjetá či něco takového, ale ten zápach byl nepříjemný, když jsem na něj nebyla zvyklá. Nakrčila jsem nos. Nechápala jsem, jak to ostatní mohou vydržet, být uzavření uvnitř bez přístupu pořádného kyslíku.
První myšlenka, která určitě nebyla ode mě, mě docela zastihla na místě nepřipravenou. Určitě ta myšlenka nebyla moje, ale čí? Hlas v myšlenkách nebyl ani zdaleka nepříjemný, jak jsem si zpočátku myslela, kdyžby na mě telepat za pomocí myšlenek promluvil. Počkat telepat? O-on je někdo z nic telepat? Bezvadné, a to jsem si myslela, že můžu nechat myšlenky volně běhat. Ehm, tak z toho asi padla..
Nepatrně jsem přikývla, jak na otázku dotázanou v hlavě, tak i normálním hlasem Rai. Určitě to byla ona, což jsem usoudila z další skryté zprávy. "T-trochu se mi motá hlava.." přikývla jsem souhlasně. Neměla jsem ráda, když jsem musela dávat najevo slabost, ale tohle bylo nám oběma prospěšné, navíc se zdálo, že mi chtěla něco říci. Stejně jsem se jí taky na něco chtěla zeptat.. Takže.. "No, tak.. Pomůžeš mi, prosím?" dobře, tak tohle jsem ze sebe dolovala horkotěžko. Sklopila jsem uši na znamení porážky, přičemž i ocas zůstal na místě.

Chodby
Nagisa si vedla dobře, nedala na sobě nic znát, dle mých požadavků. Přikývla jsem "Určitě, půjdem se trochu projít, snad se ti udělá lépe, kdyby ne, tak zajdeme spolu za sestrou, ano?" a už jsem jí opatrně pomáhala na nohy. Přičemž jsem stihla vrhnout na Connora nevraživý pohled "Tíží tě potřeba se nám pověsit na paty nebo nám dopřeješ trochu soukromí?" a pro větší dramatičnost jsem přimhouřila oči. Jednalo se spíše o řečnickou otázku a tak jsem bez vyčkání na odpověď táhla Nagisu už pryč, chvilinku jsem ji tahala po škole, než jsem narazila na hledané záchody, ale výsledek stál za to. Byly docela prázdné a my si tak mohly dopřát rozhovor mezi čtyřma očima "Skvěle, konečně můžeme mluvit." vydechla jsem.

Chodby
Vděčně jsem se na ni pokusila pousmát, když mi pomáhala. Přikývla jsem na srozuměnou. Nepotřebovala jsem zde dělat nějaké přehnané scény, tohle postačilo dobře na to, abychom se mohli zdáchnout. Nechala jsem ji, aby mi pomohla se vytáhnout na nohy. Pokoušela jsem se vypadat něco ve stylu přejeté kočky, abych byla nějak přešlá a na nic se nedalo ptát.
Taktéž jsem se nechala táhnout jí, když jsem ji předtím vodila za sebou já, abychom pláchli vlkodlačkovi.
Cestou se mi vskutku udělalo trochu lépe, když jsem nebyla tolik pod nátlakem dezinfekce, že jsem nebyla tolik u země, ale na nohách jako člověk.
Na záchodech jsem se na ni zadívala a opřela se o jedno zu umyvadel zabudovaných do stěn naproti záchodům, jednoduše kabinkám. Pokus o úsměv se tentokrát zdařil. Jen, opět můj krásný čich dráždil nějaký saponát. Odstrčila jsem se od umyvadla a chtěla otevřít okno, jenže.. Ouha, klička byla moc vysokó! Proč je všechno tak vysoké, když já jsem malá?

Chodby
Chvíli jsem tam s ní jen mlčky postávala. Najednou jsem si nebyla jistá tím, co mám říkat. Ačkoliv... Tím jsem si nebyla jistá ani předtím - ovšem nyní to bylo podstatně horší. Povšimla jsem si jejího úsměvu, mírně jsem pozdvihla koutky ve snaze jí ho oplatit.
Nagisa se náhle začala natahovat po kličce u okna, nedosáhla na ni. Sice jsem nebyla o moc vyšší, než ona, ale když jsem se postavila na špičky, přeci se mi zdařailo vpustit do jinak vcelku voňavé místnosti čerstvý vzduch.
Když jsem tak učinila, opřela jsem se o chladnou kachličkovou zeď a opatrně jsem se jí zeptala "Kdo byl ten kluk z tvé vzpomínky? Tedy... Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš, známe se teprve chvíli..." nevěděla jsem jak zahájit konverzaci a i přesto, že si uvědomuji, že není úplně slušné nimrat se v cizích záležitostech, pálila mě tato otázka na jazyku a tak jsem si dovolila ji položit jako první. Přirozeně, že by bylo mnohem zdvořilejší zahájit to nějakou klasickou konverzační frází typu "Jak se máš?", ale já jsem nikdy nerada obcházela kolem horké kaše.

Dívčí záchody
Tichounce jsem se zaradovala, když mi pomohla otevřít okno. "Díky.." vydechla jsem a nadýchala se čerstvého vzduchu, doopravdy byl k nezaplacení. Úlevně jsem vydechla a znovu se nadechla. Opřela jsem se zády pod okno a sjela dolu na zem. Bylo to jen tak z rozmaru, že jsem měla již stání dost. Podívala jsem se na ni. Zrovna mi položila otázku ohledně Tylera.. Pohlédla jsem stranou. Začala jsem si žmoulat ocas na klíně a trochu sklopila uši. "Nevadí, když už jsi to viděla.." odmlčela jsem se "Tyler.. Kluk, kterého jsem považovala za jednoho z nejlepších přátel, než se stalo to, co jsi viděla.." promluvila jsem polohlasem. Otřásla jsem se. Od té doby jsem se vody, jezírek, řek a takovýhlech vyhýbala obrovským obloukem, jednoduše jako čert kříži. Zanrkala jsem, když jsem se dívala na svůj ocas, který jsem žmoulala na klíně.
Vzhlédla jsem.. "Tákže.. Ty jsi zvládala přečíst opravdu všechno?" maličko mi znachověly tváře, když jsem si rovzpomněla, co jsem si o ní všechno myslela, i když nebylo nic myšleno ve špatném, an to jsem ji znala až moc krátce..
"Hmm.." odmlčela jsem se zamyšleně.. "Asi by se hodilo vědět, co umím já, že?" mírně jsem se uculila a podařilo se mi tak trochu překrýt smutek vyzařující z mých očích, když jsem si vybavila znovu Tylera odvedle, tedy kde jsem dříve žila. Často jsme se stěhovali. "Nemáš po kapsách něco malého? Třeba propiska nebo něco?" zeptala jsem se a vyčkávala.

Dívčí záchody
"Jo, vpoho..." odvětila jsem stručně. Po jejím vzoru jsem se i já svezla na zem, docela dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale nějak jsem se nemohla rozhoupat, ovšem v okamžiku, kdy se posadila Nagi, neotálela jsem a už jsem seděla vedle ní. Poslouchala jsem, jak mluvila o Tylerovi "Hm... Tak to byl ten kluk asi dost slušná svině." konstatovala jsem a poté jsem dodala "A na každou svini se vaří voda."
Jen chvíli jsem přemýšlela nad její otázkou, systematicky jsem hmátla do kapsy a vytáhla jsem zapalovač "Tohle by postačilo?" optala jsem se jí a natáhla jsem k ní ruku se zapalovačem.

Dívčí záchody
"Chm.." souhlasně jsem s kapkou smutku přikývla. Hlavně, že mám na něj i jiné vzpomínky, které jsou skoro všechny dobré.. Jeho mladší já se mi věnovalo opravdu hodně, jen když začal lést za tou partou kluků se změnil k nepoznání až mě zaprodal.. Opět jsem nevědomky zavrtěla hlavou. Měla bych na něj přestat myslet, jinak se nikam nedostanu.
Nijak mi neodpověděla na mou otázku ohledně toho, co všechno stačila u mě načíst, ale nechala jsem jí to promlčet. Snad ji některé myšlenky dost neurazily, i když.. To by tu nejspíše nebyla, že?
Kývla jsem.. Zadívala jsem se na zapalovač poté na její ruku, vrátila jsem pohled opět k zapalovači. "Tak chilinku.." uculila jsem se. Soustředila jsem se a nechala zapalovač se vznést, samozřejmě, že jí to muselo zašimrat na dlani, když jsem jen manipulovala se spodními proudy pod zapalovačem a ne přímo s věcí jako při telekinezi.. Po chvíli jsem se musela ještě zazubit, když jsem si zkoušela lámat světlo kolem zapalovače až nejprve krapet pozměnil barvu až nakonec zmizel úplně. I když jsem jej nechala viset ve vzduchu kousek, dejme tomu na dvě dlaně, nad její dlaní. Vítězoslavně jsem se usmála, když se mi kousek povedl..

Dívčí záchody
Cítila jsem mírné šimrání na mé dlani, když se z ní můj drahocenný zapalovač začínal odlepovat. Chvilku jsem sledovala jak se pomalinku zvedá, to bylo vcelku vpohodě, to se mi i líbilo, ale když zapalovač zmizel, maličkato jsem se vyděsila. S pobledlou tváří jsem řekla "Hele, ale já ho docela potřebuju, přivolej ho zpátky." a vrhla jsem na ni prosebný pohled "Klidně ti zodpovím veškeré tvé otázky na mě, ale můj drahý oheň chrlící přítel mi je věrným pomocníkem." oddůvodnila jsem sháňku po zapalovači.
Třebas jsem se za svůj život setkala s řadou mágů, ani přesto jsem nebyla s to, odhalit takový v zásadě docela jednoduchý (ovšem velmi rafinovaný) trik.
Víceméně jsem se pomalu začínala smiřovat s faktem, že můj zapalovač právě proplouvá v jiné dimenzi a doufala jsem, že je poblíž školy nějaká sámoška, kde si budu moct koupit jiný, nebo že jsem si aspoň s sebou zabalila sirky.

Dívčí záchody
"Beru to jako slib." zakřenila jsem se na ni. A v tu chvíli jsem to už nemohla vydržet. Moje soustředění opadlo natolik, že jsem přestala lámat světlo kolem zapalovače a pomalu se jí snesl zase do dlaně při mém výbuchu smíchu. Ano, její scénka mě doopravdy velmi rozesmála. Zatím jsem nepotkala žádného človíčka, komu by na zapalovači tolik záleželo. Škytala jsem smíchy natolik až jsem z toho brečela a nakonec se i rozvalila po podlaze, dneska již podruhé. Dlouho jsem se takhle nad takovou blbostí nerozesmála. Myslím, že jsem se po dlouhé době zvládla konečně uvolnit natolik, abych přestala dávat pozor na okolní svět. Prskavě jsem se smála na všechny strany, nejspíše jsem musela připomínat kočku s epileptickým záchvatem. I když jse se jenom, opakuji jenom, smála, ale hodně nahlas a nepřetržitě..

Škola - před dívčími záchody
Proměnil jsem se rychle ve vlkodlaka a protáhl jsem se. Byl jsem vysšší jen tak o pět centimetrů, ale i tak jsem se vlížil ke dvoum metrům docela rychle. Sklonil jsem se k zemi a i když to bylo zakázané, rozběhl jsem se ve dlačí podobě po škole. 
Hlavu jsem měl u země pořád, abych mohl ty dvě vystopovat, takže jsem běhal spíše po čtyřech. Pak jsem prošel hlavní halou - pachů tam bylo neuvěřitelně moc, což mne donutilo zastavit a na chvíli zapřemýšlet. Na ošetřovnu nešly. Kam teda? Nepatrná jiskra v mých očích značila jediné - pozor, lovící vlkodlak. Hladový. Vrčení se mi tlumeně vydralo z tlamy a já jsem hlasitě zavyl. Pak až jsem se zastavil, když jsem převzal kontrolu nad mým tělem. To už ale ke mne běželo několik učitelů.
Nikdo nevěděl, kdo jsem, kdo je ten vlkodlak. To mi dávalo jedinou naději. Rozběhl jsem se na klučičí záchody, kde bych se přeměnil zpět, ale pak jsem se v polovině cesty zastavil. Záchody! Změnil jsem směr k holčičím záchodům a těsně před tím, než doběhl první učitel, jsem se proměnil a opřel o stěnu. Kývl jsem na učitele, který se zase rozběhl jinam. Tele...

Chodba
Moje kroky boli pomalé. Nikam som sa neponáhľal. Teda ani sám som nevedel kam som išiel. Sledoval som zem pod sebou a nevšímal som si svoje okolie. Pomaly som zdvihol zrak pred seba a pohľadom sa stretol so zatiaľ prázdnou chodbou. V ruke som držal pero a točil si ho medzi prstami. Nevedel som prečo som to robil, iba ma to bavilo. Pero som strčil do vrecka a jemne som si vykrútil krk, čím mi všetky kostičky v krku popraskali. Zaujímalo by ma, prečo sa ten zvuk väčšine ľudí hnusí. Pomyslel som si, keď okolo mňa prešiel učiteľ ktorý na mňa zhnusene zazrel, keď začul ten zvuk. Ani som si ho tam predtým nevšimol. Tak či tak nebol ničím zaujímavý.

Před dívčími záchody
Téměř okamžitě jsem se otočil za zvukem křupajících kostí. Tlumeně jsem zavrčel, nechtělo se mi opouštět stanoviště před záchody. Proto jsem se rozhodl zůstat u záchodů, ale pro jistotu jsem vytáhl obě dvě svoje dýky, kdyby náhodou někdo šel okolo, konkrétně někdo dostatečně pošetilý na to, aby mne ohrozil.

Chodby
Môj pohľad bol ľadový, unudený ale hlavne pokojný. Teda aspoň zvonku. Asi desať metrov odo mňa som si všimol muža. Zrejme staršieho odo mňa. Vyzeral byť silnejší. Avšak zdanie často klame. Stál vedľa dievčenských záchodov a v rukách držal dýky. Zdvihol som jedno obočie a pozrel som sa na záchody a potom znovu na neho. Ak by som nevedel, že je zlé posudzovať ľudí podľa prvého stretnutia, pomyslel by som si, že je úchylný. Pomyslel som si a v duchu som sa usmial. Avšak na mojej tvári sa nepohol ani jeden sval. Môj výraz sa vrátil do normálu, hneď ako som bol pri mužovi bližšie. Prestal som sa na neho pozerať a v rovnako pomalom kroku som okolo neho prešiel.