Příběh na škole

Hlavní sál
Někdo přišel, rozrazil dveře takže si toho všimnout šlo , jen hluchý by si toho nevšiml. Pohlédl na tu neznámou osobu. Viděl to v něm, přesněji viděl temnotu kterou v sobě má. A že té temnoty v sobě neměl málo. Pousmál se, ale takovým zvláštním způsobem to možná mohlo vypadat tak že bude trošičku narušený, ale nebyl. Moc dobře si všiml že zvuk bicí zesílil přidal nejspíše na tempu, a nebo což bude nejspíše pravděpodobnější má nějakou magii se zvukem.

Hlavní sál
Přestal jsem hrát a odložil jsem obě paličky. Pak jsem došel k osobě. "Dobrej postřeh. Zvuk," řekl jsem mu zlomyslně a nechal jsem mu v hlavě nakrátko velmi vysoký zvuk. Ten po chvíli odezněl. "A telepatie. Pozor na myšlenky," poradil jsem mu krátce. Ani jsem nevěděl, proč se s ním bavím. Většinou jsem se s nikým moc nebavil.

Hlavní sál
Osoba došla ke mě a začala mluvit. Ovšem ten vysoký zvuk v hlavě nebil zrovna příjemný, ale dalo se to vydržet. "S tím vysokým zvukem jsi myslel co?" jakože co tím sledoval. No přeci to znáte. "Dobrá..tak si teda budu dávat pozor" hlas nezněl přátelsky ale ani vyloženě nepřátelsky, něco mezi tím. Ačkoliv mírně podezřívavě ho sledoval, přeci jenom na tohodle si asi vážně dovolat nebude. Hlavně když navíc čte myšlenky!

Hl. sál
Pokrčil jsem rameny. "Uvítací melodie," řekl jsem mu pomalu a rozvážně, pak se mi blýsklo v očích a pohlédl jsem na něj. Protáhl jsem se. "Super nápad," procedil jsem skrz zuby a podíval jsem se na pódium. "Umíš hrát na nějaký nástroj?" zeptal jsem se nakonec a opřel jsem se o stěnu, v očích se mi občas prostřídaly barvy vlkodlaka a člověka.

Hlavní sál
"Tak to jsi vážně milý" ironie z toho jen sršela. Nebál jsem se ho, tedy jestli mi nedá podstatný důvod se ho bát. A bytosti kteří mi dali podstatný důvod aby jsem se jich bál bylo značně málo..minimum. "Ná nastroj hrát neumím...snad krom že prý hraju někomu na nervy. Ale nervy nejsou žádný nástroj" odpověděl mu tedy. Pousmál se, sám moc dobře věděl že když je upír že má delší špičáky. Jestli si toho všimne ale tenhle? Kdo ví? "Co jsi zač?" zeptal se bez obalu, mluv narovinu. Ale stále rozvážně

Hl. sál
Ušklíbl jsem se na něj a pokrčil jsem rameny. Jeho úsměv byl... jiný. Ne, že by ve mne vzbuzoval pocit strachu, nebo nadšení, spíše měl něco špatně. Špičáky! trhl jsem hlavou a prorazil jsem si kůži přes zuby jedním ze zvětšených špičáků.  "Normálně se ovládám líp," procedil jsem skrz zuby chraplavým hlasem a zavřel jsem oči. Začal jsem zatahovat špičáky a tesáky a hojit se. Pak jsem se obrátil na upíra. "Vlkodlak. A ty... jsi upír, správně?" zeptal jsem se ho. Upíři mi moc nevadili, spíše mi vadili kočkodlaci.

Hlavní sál
A tady vlkodlak byl zřejmě nějaký vytočený, jinak si to vysvětlit neuměl. "Stále se ovládáš líp než někdy já" odpověděl mu. Ale jestli se zeptá třeba jak to myslí nebo tak. Pokusí se to zazdít nějak. Ačkoliv svoji magii rozhodně nijak extra dobře neovládá, dá se říct, že je rád že mu něco jde. Řekl že je vlkodlak a pak se zeptal na rasu Marca, ten přikývl "Správně" Pak už se ani neusmíval tak že mu byli vidět špičáky, zase to byl neutrálný pohled. "Jsem Marcus" představil se po chvíli.

Před záchody -> Okolí

Užasle jsem hleděla za odcházejícím Connorem "To je prvotřídní pitomec." vydechla jsem a podívala jsem se na Nagisu "Vlk musí mít svou smečku v celku." napodobila jsem Connora s přehnanou grimasou "Já... Jakmile ho příště uvidím, tak ti přísahám, že toho vlka zaškrtím!" zavrčela jsem rozzuřeně.
Poté jsem se podívala na Nagisu a řekla jsem "Hele, toho je moc, pojď jdem se projít." zavelela jsem docela nekompromisně a poté jí poslala myšlenku Pak ti povím, o čem jsme se bavili.

Chodba -> Okolí
Ještě chvíli poté, co odešel jsem těkala mezi jeho zády a Rai, než prolomila ono ticho, stáré známé tichoučko ticho. Uchechtla jsem se. "Ale, někdo se nám tu zlobí.." Poťouchle jsem do ní jemně dloubla loktem, i když ode mě to bylo spíše asi pošimrání než dloubnutí. "Už nám začínáš vlčet.." poznamenala jsem zcela náhle s vážnou tváří. Zavrtěla jsem hlavou. Nejspíše jen jeho přítomnost způsobí, že je člověk nakažený. Heh, legrace.
Jako poslušná kočička, i když kočičky nebývají poslušné.. Ták, zvědavá kočička jsem se vydala po jejím boku směrem pryč ven. S její myšlenkou jsem sotva znatelně kývla jakožto odpověď. Vážně mne to zajíalo. Zvědavostí jsem hořela. Ehm, spíše se kolem mne mírně chvěl vzduch, což předpovídalo levitaci, ale tu jsem držela na uzdě. Takže se jen samovolně okolo mne chvěl vzduch, nic víc, nic míň..

Chodby
Po chvíli, když už si všiml, že ho oslovila, pozdrav opětoval a tím vytvořil spokojený úsměv, krátký, zlomek setiny. No a potom zase a neskutečně otravná chvíle ticha. Nevěděla, jak pokračovat, doufala v to, že něco řekne, ale v tom se zklamala. "Alexiss," podala mu ruku, no tak pro začátek není špatné se představit, aby se mohli oslovovat jménem, popřípadě. Docela by ji naštvalo, kdyby se najednou rozešel někam pryč, ignorace a arogance, to nenáviděla. Nechápala, jak může být někdo bezohledný, no mohla jen doufat, že nebude z těch zlých, co musí každého ponížit při každém slově, takových lidí znala, um celkem dost a nejen toho, co potkala v sále, ale i z dřívější školy, kam chodila, dokud tam nedostudovala. Pohlédla z okna a ještě jeden letmí pohled věnovala místu, kde předtím seděla, než se opět podívala na toho muže, opravdu nevypadal jako nějaký šestnáctiletý chlapec, tudíž byl určitě starší než ona.